Chlad Matko Boží, v českých srdcích studí
a v nitru houstne chmurný stín.
Tma prázdnoty nám trčí z hrudi,
lidé jsou hnáni hříchem smrti v klín.

A kletba nad hlavami se nám vznáší,
v ní skryt je hrozné zkázy jed,
ten zhoubu chystá krásné zemi naší
a mění duše v tvrdý led.
Děs hříchů, vášní u nás šílí a květy ctností sežeh mráz!
V té nouzi, hlas náš, Matko kvílí. Hleď Maria a vyslyš nás.
 
Ty Matko svatá, pohleď na tu bídu,
vždyť vidíš duše naší hlad.
Ta srdce bez lásky, štěstí a klidu,
co myslí, že ve světě najdou snad
mír ubohé, své rozeštvané duši, ve které vládne těžký hřích
a její nářek neohluší ani světa rozkoš a světa smích.
Vždyť duše jenom k Bohu touží
a proto Matko, slyš náš hlas:
"Ty zažeň dravce co nad námi krouží
a k Bohu Matko přiveď nás."
 
Copak jsi Matko někdy zapomněla,
svou pomoc dát, když prosil tebe ret?
Když vytryskla nám slza vřelá,
což nechtěla jsi nás vyslyšet?
Ne nadarmo se ruce spjaly Matko před tvým obrazem.
Ty těšila jsi vždycky žaly a štěstím blažila jsi zem.
Tvůj pohled tmu smutku plaší
a úsměv tvůj ji mění v jas:
Pophlédni opět k české zemi naší,
Maria Panno vždy potěš nás.
 
Vždyť vzpomeň si ty Matko milá,
jak věrným tobě dřív byl Čech,
jak v jeho srdci stále jsi ty byla
i když ho ovál smrti dech.
Vzpomeň si jak náš národ kdysi se Mariánský s pýchou zval,
jak jméno tvoje vyrvat nedali si, a každý byl by život za tě dal.
Vzpomeň si, že my zde, jejich děti,
jak oni tvými chceme býti zas 
a proto Matko, k tobě prosba letí:
"Maria Panno, zachraň nás."